Weekly Winzer: Naděje ve vyjednávání

Geopolitická situace na Blízkém východě se v posledních dnech dále vyostřila. Americký prezident Donald Trump sice zdůraznil, že USA a Írán spolu komunikují „přímo i nepřímo“, a vyjádřil důvěru, že nové íránské vedení bude jednat „rozumně“. V rozhovoru však zároveň otevřeně uvedl, že by Spojené státy mohly „vzít íránskou ropu“ a zvažují obsazení ostrova Chárk, nejdůležitějšího íránského exportního terminálu ropy.

Současně se do konfliktu oficiálně zapojily jemenské milice Húsiů a USA vyslaly do regionu námořní jednotky. To naznačuje, že Spojené státy se připravují na vojenskou operaci proti ostrovu Chárk nebo na opatření k ovládnutí Hormuzského průlivu – případně alespoň takovou akcí hrozí.

Stagflační impuls

Potenciální dopady konfliktu na ekonomiku a finanční trhy jsou dobře známé, protože připomínají scénáře z předchozích energetických krizí:

1. Rostoucí ceny energií a narušení globálních dodavatelských řetězců.
2. Zesílení inflačních tlaků
3. Restriktivní politika centrální banky a růstúrokových sazeb
4. Klesající reálné příjmy a utlumená poptávka
5. Zpomalení globálního růstu
6. Zpřísnění finančního prostředí (rostoucí úrokové sazby, klesající ceny akcií, rostoucí výnosové prémie, vyšší rizikové prémie na rozvíjejících se trzích).

Rozsah šoku neznámý

Přestože je mechanismus stagflace dobře známý, délka a rozsah šoku zůstávají vysoce nejisté. Jisté však je, že tlak na růst cen energií od začátku konfliktu zesílil – a s ním i sekundární dopady.

Klíčové riziko nyní spočívá v další eskalaci. Pokud by došlo k dlouhodobému zablokování Hormuzského průlivu nebo k zesíleným útokům na civilní infrastrukturu – od ropných a plynových terminálů přes chemické závody až po elektrárny, datová centra či odsolovací zařízení – mohly by ceny energií a komodit znovu výrazně vzrůst. Dopady by přitom sahaly daleko za rámec ropy a plynu a zasáhly by například i hnojiva či specializované průmyslové suroviny, jako je helium.

Pokles tržních cen

Reakce trhů od vypuknutí konfliktu odpovídá klasickému scénáři energetického šoku. Ceny ropy, zemního plynu a odvozených komodit vzrostly, zatímco ceny dluhopisů i akcií klesly. Výrazně oslabila také cena zlata. Očekávání budoucí volatility, promítaná do akciových trhů, naopak prudce vzrostla.

Zhoršení ekonomických indikátorů a růst inflace

Byly nyní zveřejněny první ekonomické ukazatele za březen, které odhalují dopady konfliktu na ekonomiku. Předběžné indexy nákupních manažerů (PMI) pro vyspělé ekonomiky celkově výrazně klesly, stejně jako německý index podnikatelského klimatu a spotřebitelská důvěra v USA. Současně vzrostly inflační subindikátory obsažené v těchto reportech (nákupní a prodejní ceny firem, inflační očekávání spotřebitelů). Rychlé odhady inflace spotřebitelských cen ve Španělsku a Německu rovněž ukazují výrazný nárůst.

Revidované prognózy

Minulý týden se OECD stala první multilaterální institucí, která zveřejnila hodnocení dopadů energetického šoku. Prognóza hospodářského růstu zatím zůstává relativně odolná. Naopak výhled inflace byl výrazně revidován směrem nahoru.

Pro eurozónu byl odhad růstu snížen o 0,4 procentního bodu na 0,8 %, zatímco prognóza inflace byla zvýšena o 0,7 procentního bodu na 2,6 %. Makroekonomické dopady jsou tedy patrné, zatím však nejsou dramatické.

Centrální banky mezi mlýnskými kameny

Centrální banky čelí klasickému dilematu: mají zvyšovat klíčové úrokové sazby, aby zabránily přelévání inflačních tlaků do dalších sektorů ekonomiky a omezily sekundární efekty (např. růst mezd)? Nebo naopak uvolnit měnovou politiku, aby zmírnily ekonomické zpomalení?

V mnoha zemích se inflace pohybuje nad cílem centrálních bank ve výši 2 % již zhruba pět let. Většina centrálních bank proto – alespoň ve své rétorice – volí první možnost. Řada centrálních bankéřů například opakovaně zdůrazňuje nutnost zaměřit se na nízkou inflaci. Další energetický šok totiž zvyšuje riziko nové inflační vlny, která by mohla podkopat důvěryhodnost centrálních bank při zajišťování cenové stability ve střednědobém horizontu.

Na úrokových trzích proto došlo k přecenění očekávání. Například u Evropské centrální banky se nyní očekává zvýšení klíčové sazby do konce roku o 0,76 procentního bodu (aktuálně: 2 %). U amerického Fedu naopak zmizela očekávání dříve zaceněných snížení sazeb. Celkově tedy energetický šok nutí centrální banky k restriktivní – a tedy růst tlumící – politice.

Možná role jednání

Alespoň v krátkodobém horizontu se zdá, že vyjednávací pozice Íránu je silnější, než USA a Izrael původně očekávaly. Důvody jsou zřejmé: dopady konfliktu více dopadají na USA (vyšší ceny energií a pokles akciových trhů). Írán si navíc stále udržuje kontrolu nad klíčovým Hormuzským průlivem.

Existují argumenty ve prospěch zahájení přímých či nepřímých jednání mezi USA a Íránem: riziko vojenské eskalace včetně případného nasazení pozemních jednotek, možnost rozšíření konfliktu do dalších zemí a zájem íránského režimu na vlastním přežití.

Na druhé straně Írán zřejmě sází na to, že si udrží kontrolu nad svým nejdůležitějším nástrojem – právě Hormuzským průlivem. K tomu se přidává nízká podpora války v USA, neochota Kongresu financovat konflikt a vysoké politické náklady případného nasazení pozemních sil.

Pokud by skutečně došlo k oficiálním jednáním, trhy by mohly krátkodobě reagovat pozitivně: poklesem cen ropy a rizikových prémií a růstem akciových trhů. Naopak v případě selhání jednání nebo další eskalace – zejména v okolí ostrova Chárk či Hormuzského průlivu – by bylo možné očekávat další tržní turbulence. Jedním z klíčových argumentů pro selhání jednání je předpoklad, že Írán může vojensky prohrát, ale „vyhrát“ energetickou válku.